Publikováno 2014, Časopis Arteterapie, č.35
Být muzikoterapeutem je náročné i krásné.
Proč náročné? Již samotný obor muzikoterapie je velmi obtížně definovatelný. Její praxe i teorie se pohybuje mezi mnoha vědními obory. Od muzikoterapeuta je tedy často očekáváno, že bude dobrý psycholog, speciální pedagog, pedagog, psychoterapeut či sociolog. Jednoduše řečeno, že bude všemu rozumět. Záleží samozřejmě na tom, s jakou populací pracuje. Pokud je to na psychiatrii, musí být znalý psychiatrických onemocnění, pokud pracuje s mentálně postiženými dospělými, není na škodu, aby se vyznal v mentálních i fyzických postiženích. Takto bychom mohli pokračovat dál a dál. Kromě této oblasti musí být ovšem i dobrým muzikantem. Je od něj očekáváno, že bude mít zvládnutou hru minimálně na jeden hudební nástroj a to téměř na profesionální úrovni. Známe muzikoterapeutické školy (např. Kreativní muzikoterapie Nordoff-Robbins či Analytická muzikoterapie Mary Priestley), které toto vyžadují a dávají si vysokou úroveň hry přímo za podmínku přijetí. S touto problematikou souvisí i skutečná realita uplatnění muzikoterapeutické práce. Ruku na srdce, často jsme my muzikoterapeuté rádi, že se nám nějaká pracovní příležitost vůbec naskytne. To nám samozřejmě velmi ztěžuje situaci. Vždy se musíme velmi rychle přizpůsobit podmínkám, zaplaví nás často „moře“ nových informací a poznatků. Muzikoterapeut se tedy musí neustále vzdělávat, často od základu měnit svá zaměření. Pokud se zamyslím nad těmito nároky, je až neuvěřitelné, že je tolik zájemců o tuto profesi. Proč chceme být muzikoterapeuty? V čem je úskalí a krása této práce? V tomto příspěvku bych se ráda věnovala jedné z oblastí muzikoterapie, o které se příliš nemluví. Přesto je ale denní součástí každého muzikoterapeuta, ať už pracuje s kteroukoliv populací či hraje na kterýkoliv hudební nástroj. Jedná se o osobnost muzikoterapeuta, konkrétně o jeho sebevědomí a vlastní prožívání svých osobních slabostí a limitů. (V článku záměrně neuvádím problematiku muzikoterapeutické supervize, která by se v souvislosti s tímto tématem mohla zdát jako řešení. Z mé zkušenosti jde však ale o tak citlivá témata, která si často na škodu muzikoterapeutické práce muzikoterapeuté nechávají pro sebe.)
„Zvládnu to vůbec, jsem dostatečně dobrý muzikoterapeut?“
Každý z nás muzikoterapeutů se někdy dostal do situace, kdy měl pocit, že to nezvládne. Že jednoduše není dostatečně dobrý v některé disciplíně, která je k jeho práci potřebná. A to nemyslím jen období, kdy se vzdělával a kdy jsou podobné pocity na denním pořádku. Mám na mysli moment pracovní, např. před setkáním s klientem, s kolegou nebo před prezentací vlastní práce. Velmi málo se hovoří o tom, jak náročné je udržet si pocit vlastní kompetentnosti, být si jistý sám sebou a přitom být citlivý a empatický. V profesi muzikoterapeuta je velmi důležité, aby se dokázal naladit na klienta. Je k tomu veden v průběhu výcviku, jeho práce je tím podmíněna. Kromě toho, že muzikoterapeut musí být profesionál a musí být schopný udržet si hranice v terapeutickém vztahu, celá jeho práce je založena na empatii, na umění vcítit se do lidské bolesti, do lidského štěstí i neštěstí. Každý manažer je trénován být neúprosný, jít si za svými cíli, nepřipouštět si emoce či nějaké momentální silné prožitky. Představte si, že by se nějaký byznysmen na setkání s kolegy rozplakal. Upřímně řečeno myslím, že by na své pozici skončil. Jak je to u muzikoterapeutů? Všichni jsme jistě někdy při práci zažili pocit, že se nám chce plakat, možná jsme někdy s klientem i plakali. Je to špatně? Myslím, že ne. Je to součástí naší práce. Nesmí se to samozřejmě stát pravidlem, ale podobná zkušenost nás někam posouvá, blíže k sobě samému a díky tomu potom i blíže ke klientovi. Podle mého názoru je velmi důležité, aby byl muzikoterapeut sám sebou, aby si připouštěl své emoce, své prožitky. Gillian Langdon, má bývalá supervizorka, mi jednou řekla: „...při tvé práci nejsou důležité muzikoterapeutické techniky či metody. Co je důležité, jsi ty, tvá životní filosofie, tvá intuice, upřímnost a opravdovost. Na ničem jiném nezáleží.“
Málokdo z nás si může říci: „v tomto jsem opravdu vynikající...jsem výborný klavírista či psycholog, naprosto se vyznám ve svém oboru...“. Právě proto, že jsme jako muzikoterapeuté neustále v kontaktu se svými emocemi, to uvědomění si svého prožívání, naše citlivost, empatie nás „odsuzuje“ být si neustále vědomi svých limitů. Velmi často jde přímo o prožívání svých limitů. S tím souvisí i transdisciplinarita oboru muzikoterapie. Ve finále necítíme své limity pouze v jedné oblasti, ale často i v několika najednou.
Jak pracovat se svými muzikoterapeutickými limity?
Je velmi důležité nepodléhat pocitu vlastní nedostatečnosti a se svými limity pracovat. Jde o celoživotní úkol, poslání. Totiž to, co nás na jedné straně „odsuzuje“ k neustálému uvědomování si svých nedostatků (naše hluboké a bohaté emoční prožívání), nás na druhé straně může neuvěřitelně osvobozovat. Pokud si tuto možnost ovšem připustíme. Všichni jistě známe velmi důležitou muzikoterapeutickou myšlenkou, že i chyba muzikoterapeuta může přinést v terapii pozitivní výsledky. Ráda bych uvedla pár příkladů ze své praxe, kdy jsem tuto myšlenku začala opravdu vnímat a chápat. Protože jsem v minulosti pracovala v Americe a nyní již cca osm let ve Švýcarsku, mám s prožíváním vlastních limitů (kulturních, sociálních a jazykových) velkou zkušenost. Ráda bych se o ně s vámi podělila. Třeba vás povzbudí ve vaší práci a dodají sílu, energii a sebedůvěru.
Limit kulturně-společenský
Příklad z mé muzikoterapeutické praxe v USA. Praxe probíhala na forenzní psychiatrické klinice v newyorském Bronxu, tedy v jedné z nejchudších léčeben:
V průběhu celého tohoto období mé práce jsem se snažila zdokonalovat ve své angličtině. Přestože jsem vnímala pokroky, trápilo mne, že mne jazykový handicap odlišuje od mých amerických kolegyň. Tento pocit nedostatečnosti jsem měla ovšem pouze do okamžiku, než jsem začala pracovat se skupinou psychiatrických pacientů. Ve skupině jsem měla dívku v Kuby, dvě mladé ženy z Puerto Rica, jednu dívku v Číny a dva muže z New Yorku. Všichni se dorozumívali velmi špatnou angličtinou. Ve skupině jsme na počátku byly přítomny dvě muzikoterapeutky, já a má americká kolegyně. Po několika setkáních bylo k mému potěšení evidentní, že klienti ve skupině na mne reagují otevřeněji než na mou kolegyni. Více mne „berou“. Díky supervizím a analýzám verbálních komentářů a reakcí klientů z průběhu terapie bylo evidentní, že můj původ, má nedokonalá angličtina a má počáteční nejistota korelovala s pocity většiny klientů ve skupině. I oni se cítili nejistí, byli limitovaní ve schopnosti verbálního vyjadřování, a jak jsem později zjistila, i jim se stýskalo po domově. Bylo až neuvěřitelné, jak rychle mne pustili do svého světa.
V tomto případě mi mé limity velmi pomohly, konkrétně v první fázi muzikoterapeutického procesu (sbližování a navazování kontaktu). Díky tomu byla tato fáze počítána místo na měsíce na týdny. Klienti ve skupině se mohli ztotožnit se mnou jako s cizinkou. V jejich již tak nepříjemné a složité situaci trestaných cizinců na psychiatrické klinice (většina přišla rovnou z vězení) tam byl najednou někdo, kdo nebyl vnímán jako „perfektní“, ve srovnání s mými kolegy a obecně celou americkou populací. Tento fakt měl velký vliv na vývoj celého terapeutického procesu této skupiny. (Jsem si samozřejmě vědoma přítomnosti faktu přenosu a protipřenosu, který v situaci hrál jistou roli. V této publikaci pro její rozbor však není prostor.)
Limity fyzické a psychické
Příklad z mé muzikoterpauetické praxe ve Švýcarsku. Již pět let pracuji v ústavu s mentálně postiženými dospělými.
Mám tři malé děti. Kdo má rodinu, jistě ví, že probdělá noc je na denním pořádku. Velmi často jsem tedy měla výčitky svědomí, že nepřicházím na muzikoterapeutická setkání plna energie. Někdy jsem prostě opravdu neměla náladu vůbec na nic, nedokázala jsem se soustředit a už vůbec ne se na klienta naladit. Přesto jsem se vždy snažila vydat maximum.
Měla jsem individuální muzikoterapeutické setkání s jednou klientkou s Downovým syndromem. Často si ke mně sedala ke klavíru a poslouchala, jak hraji. Jiný nástroj razantně odmítala, chtěla pouze sedět vedle mě. Prvních pár týdnů jsem využívala improvizační techniky převážně ze skupin: navázání důvěry, vyvolávání, vztahování. Přestože byla klientka ke mně otevřená, sedala si vedle mne, vyhledávala mou blízkosti, stále jsem ale cítila, že to není ono. Že mne klientka do svého světa nechce pustit. Během mých klavírních improvizací se začal pomalu objevovat pocit, že nejsem dostatečně dobrá. Ptala jsem se sama sebe, kterým směrem jít. Možná pentatonika, možná celotónová možná dórská ... nevěděla jsem. Často jsem byla také příliš unavená. Nejen z probdělých nocí, ale i ze švýcarského prostředí, švýcarských písní, z muzikoterapie v jiném než mém rodném jazyce. Měla jsem někdy pocit, že musím vydávat dvojnásobnou dávku energie, než kdybych prováděla muzikoterapii v češtině. Na jedno takové setkání jsem přišla opravdu extrémně unavená. Po probdělé noci jsem nebyla schopná přemýšlet nad technikami a postupy, prostě jsem si vedle mé klientky sedla a bez velkého přemýšlení začala zpívat českou písničku. Měla jsem tak obrovskou potřebu si zazpívat česky po všech těch cizojazyčných písních pro mé klienty. A zcela upřímně ... zpívala jsem hlavně pro sebe. Zpívala jsem Černé oči jděte spát a capela a strašně si to užívala. Klientka sedící vedle mne se na mne zadívala svýma velkýma hnědýma očima, vzala mi mou ruku a položila ji na klavír. Ke svému zpěvu jsem tedy začala i hrát. Klientka první tři sloky poslouchala, nevěřícně se na mne dívala (češtinu podle mých informací nikdy neslyšela). Na další sloky položila svou dlaň na klávesy a nechala ji tam ležet po celou dobu písně. V následujících setkáních začala postupně hrát pěstí, dlaní a nakonec prsty. Dnes je tato klientka zapojena do skupiny a pokouší se hrát i na ostatní hudební nástroje.
Tato zkušenost mi ukázala, že méně je často více. Své limity není dobré skrývat. Někdy je lepší přestat myslet na komplikované techniky a naladit se prostě nejdříve sám na sebe, na svoje pocity. Teprve potom je možné být s klientem. Často není zapotřebí složitých improvizací, někdy stačí i pro švýcarskou klientelu jednoduchá česká písnička .
Limity hudební
Přestože mám za sebou poměrně dlouhou dobu hry na klavír (hraji od pěti let), nikdy jsem se necítila jako výborný klavírista. Už jako dítě jsem před koncerty týdny nespala a traumaticky prožívala momenty, kdy jsem měla hrát bez not. Klavír jsem neměla ráda a bála jsem se každého kritického pohledu posluchače. Nikdy jsem nebyla schopna vidět to, co umím a těžit z toho, ale měřila jsem se pouze s těmi lepšími, tedy skrz prožívání svých limitů. Velmi podobné pocity jsem měla, když jsem se učila hrát na kytaru. Učila jsem se sama. Mé limitace při hře byly tedy ještě markantnější než při hře na klavír. I přes tyto limity hru na kytaru považuji v mé práci za velmi podstatnou a s klienty ji velmi často využívám.
Ve Švýcarském Gelterkindenu, kde momentálně pracuji, se mi stala jednou taková příhoda. Měla jsem individuální muzikoterapii s mladíkem s lehkým mentálním postižením. Tento klient si je svého postižení vědom a velmi tím trpí. Jeho bratr je zdravý a shodou okolností to je dobrý muzikant. Můj klient byl verbálně velmi zdatný, a tak byla naše setkání často i o povídání. Jednou mi vyprávěl, že jeho bratr výborně hraje na kytaru a že by on také rád. Jestli bych ho to nemohla naučit. Když jsem mu řekla, že na kytaru hraji pouze velmi málo, vůbec mu to nevadilo. Řekl mi doslova: „Já nechci hrát moc tónů, nechci, aby to bylo přeplněné, jako to dělá můj bratr, chci hrát jinak...“. Vzala jsem tedy na příští setkání dvě kytary. Vzal si ji do ruky a brnkal na jednotlivé struny. Stejně tak jsem to dělala i já. Občas jsem úmyslně zahrála nějaký akord, ale tam mne vždy zastavil, že tak to nechce. Několik týdnů jsme strávili tím, že jsme spolu velmi jednoduchým způsobem improvizovali na struny kytary. V průběhu těchto muzikoterapeutických setkání jsem měla neuvěřitelně silný pocit, že jsem s ním, že se mu skrz hudbu dokáži přiblížit. K tomu se postupně přidal i zpěv nás obou.
Přiznání mých hudebních limitací mi pomohlo skutečně začít klienta vnímat. Využívat schopností, které mám, nehledět na sebe pouze skrz své nedostatky. Mé hudební schopnosti byly v dané situaci evidentně pro mou muzikoterapeutickou práci naprosto dostačující. Pomocí hudby a uvědomění si svých limitů mohlo teprve dojít ke skutečné muzikoterapii.
Mohou nám naše vlastní limity pomoci být lepšími muzikoterapeuty?
Dobrý muzikoterapeut musí znát své limity. Podle mého názoru je to v naší profesi jeden z velmi důležitých faktorů. Jak jsem výše popsala, musí si jich být v první řadě vědom, přiznat si je a naučit se je přijímat. Nesmí jim ovšem podléhat! Jak jsem na několika příkladech ukázala, z vlastních limitací je možné i těžit. Jsem přesvědčená o tom, že každá naše nedostatečnost, která do vztahu klienta a muzikoterapeuta vstoupí, pokud s ní muzikoterapeut dobře pracuje, může být ve prospěch terapie či dokonce velmi obohatit muzikoterapeutický proces. Pokud si uvědomíme své nedostatky a připustíme si je, je pravděpodobnější, že z nich budeme moci jako muzikoterapeuté těžit, než pokud je budeme popírat. Je to jako kdybychom si lhali sami sobě. Například neschopnost hrát na nějaký hudební nástroj velmi dobře z nás možná může dělat horší muzikanty, ale pokud se naučíme své limity akceptovat, můžeme se stát lepšími terapeuty. Muzikoterapeut by měl být autentický a skromný, měl by mít vysoké osobnostní kvality, potom jeho limitace hudební či znalostní neurčují kvalitu muzikoterapeutického procesu. Nechci tím samozřejmě říci, že se nemusíme učit, samozřejmě, že musíme. Chci pouze naznačit, že nevědět a cítit je někdy přínosnější, než vědět a necítit. Ono totiž vědět a cítit je skoro dokonalost. A kdo z nás je dokonalý?
Od čeho nás tedy naše vnitřní prožívání vlastních limitů může osvobozovat? Od toho chtít být perfektní!
Proč je krásné být muzikoterapeutem?
Nemohu zde mluvit za ostatní, proto bych tuto poslední větu napsala z čistě mého subjektivního hlediska. Protože při muzikoterapii smím hudbu doslova „dýchat“.
