Publikováno: Časopis Hudební výchova, Ročník 14, č.4, 2006
Když jsem před rokem a půl přijela do New Yorku, cítila jsem se totálně ztracená. Do nebe čnící mrakodrapy mě děsily a anonymita města násobila můj pocit samoty. Během prvních pár týdnů jsem se sama sebe snad tisíckrát ptala, co v tomhle městě vlastně pohledávám.
Protože jsem ale do New Yorku následovala svého manžela, rozhodla jsem se zůstat a nevzdát se. Začala jsem si hledat práci. Jsem původně učitelka hudební výchovy, a tak má první cesta vedla do školy. Pohovor ale nedopadl dobře. Se špatnou angličtinou a s mizivou znalostí amerických písniček jsem byla zase rychle venku. Nechtěla jsem ale pryč od muziky, a tak mě napadlo nabídnout síly jako dobrovolník. Byla jsem snad na dvaceti školách, ale v konkurenci s americkými studenty, kteří „dobrovolničení“ využívali jako praxi, jsem nemohla obstát. Byla jsem z toho nešťastná a zklamaná.
Tady v Americe se říká, že New York (to velké jablko) nabídne každému to, co si zaslouží. Já jsem měla v prvních týdnech pocit, že si nezasloužím zřejmě vůbec nic. Vždyť mě nikde nechtěli zaměstnat ani zadarmo!!! Ale nevěš hlavu, říkala jsem si, však on se někdo objeví, kdo ti pomůže odrazit se od země. Rozeslala jsem desítky a desítky e-mailů na všechny strany. Po několika dnech jsem začala dostávat první odpovědi. Ha, můj bývalý profesor psychologie z Prahy! To bylo pro mě obrovské potěšení! A zná nějakého profesora z Newyorské univerzity, to určitě využiji. Abych byla připravena na první setkání, mrkla jsem se on-line, co je ten pan profesor vlastně zač. Upřímně řečeno, málem jsem omdlela. Byl to jeden z předních profesorů psychologie na nejlepší univerzitě v New Yorku, který napsal snad sto padesát knih a encyklopedií. Bože, tam přece nemůžu přijít a žádat ho o pomoc … a ještě s mou mizernou angličtinou! Výsledek mé nervozity byl, že jsem se naučila nazpaměť všechno, co mu chci říct.
Když jsem se s panem profesorem setkala tváří v tvář, všechno jsem v mžiku zapomněla. Nevzpomněla jsem si na jedinou anglickou větu. Jen jsem na něj tupě zírala a jediné, co se mi vybavovalo, byla jeho tvář na obálkách všech jeho knih. Ale pan profesor byl naprosto úžasný. Podal mi ruku a zasmál se od ucha k uchu. Opětovala jsem mu usměv a následovala ho do jeho kanceláře. Nikdy by mě nenapadlo, že na těch nejvyšších místech sedí ti nejmilejší.
Dostala jsem kontakt na manželku jeho kolegy, která prý zná někoho, kdo by mi mohl pomoci dostat se (připomínám jako dobrovolník) někam do školy. Jak je možné, že je to tak složité, vždyť ani nechci žádné peníze!
Asi po dvouměsíčním telefonování na všechny strany, ze kterého mám do dneška schované archy papíru s větami, co mám říci, jsem dostala kontakt na psychiatrickou kliniku v Bronxu na oddělení muzikoterapie. Nebylo to přesně to, co jsem z počátku očekávala, chtěla jsem do školy k dětem, ale byla jsem ráda, že jsem u muziky. Věřte nebo nevěřte, v Bronxu jsem začala zalévat kytky a dozvídat se něco o muzikoterapii. Gillian Langdon, vedoucí oddělení a vynikající muzikoterapeutka (mezi námi – moje dobrá americká víla), mě občas nechávala dívat se, jak pracuje s pacienty. Většinou jsem seděla u okna a sledovala skupinku asi deseti pacientů sedících v kruhu, jak hrají na různé nástroje, zpívají a povídají si s Gillian.
Jednou, to už jsem byla na klinice asi dva měsíce, Gillian nepřišla ráno do práce. Já jsem právě čekala na lavičce před jejím kabinetem, když se ke mně přiřítil Lanc, výtvarný terapeut a Gillianin kolega. Už z dálky na mě mával a křičel: Jano, Gillian volala, že přijde asi o čtyřicet minut později, že máš převzít její skupinu. Udělalo se mi špatně od žaludku, a to zcela vážně. Jak mám vést její skupinu? S mou angličtinou? To přece nemůžu přežít! Lanc, který ke mně mezitím doběhl, se na mě díval a čekal na mou odpověď. Ta vteřina byla dlouhá jako věčnost. Mám – nemám – mám – nemám … co riskuji? Nic, zkusím to. Kývla jsem a nechala se Lancem odvést do hudebního pokoje, kde se muzikoterapie provádí. Tam už na mě čekalo sedm pacientů sedících v kruhu okolo kulatého stolu s několika orffovými nástroji. Od vidění jsem pacienty sice znala, ale absolutně jsem nevěděla, jaké jsou jejich diagnózy, měla jsem pocit, že nevím absolutně nic. Lanc se na mě podíval, jako by se chtěl ujistit, že v příštích pár minutách neomdlím, zeptal se mě, jestli jsem v pořádku … a odešel.
V místnosti nastalo ticho … a mně bylo pořád špatně od žaludku. Pacienti na mě zírali a já na ně. Nevěděla jsem, co mám dělat. Napadlo mě: bože, nejdřív se přece musíš představit. Tak jsem začala. Řekla jsem jim, odkud jsem a co dělám, a že tu zastupuji Gillian. Chvíli na mě nevěřícně koukali a pak se někdo zeptal: „A jakou řečí vlastně mluvíš?“ „Česky,“ odpověděla jsem. „Zazpívej nám něco česky“, následovalo z jejich strany. Upřímně řečeno, spadl mi kamen ze srdce. To snad ještě zvládnu. Vzala jsem kytaru a začala zpívat U stánků na levnou krásu postávaj …, to bylo to první, co mě napadlo. Když jsem byla na konci první sloky, někdo z pacientů si vzal dřívka a začal hrát do rytmu. Pak se přidali i ostatní pacienti. Začala jsem se cítit dobře. Připadlo mi, že je mezi námi jakési spojení, jakýsi kontakt, který cítím i přes jazykovou bariéru. Bylo to vážně fajn. Následovala jedna česká písnička za druhou – Kryl, Nohavica, Brontosauři, ale také lidovky jako Černé oči jděte spát, prostě všechno, co mě zrovna napadlo. Byl to nádherný moment, asi ho nezapomenu do konce života. Pacienti, většina Jihoameričanů, se na mě usmívali a já se usmívala na ně. Jako kdybychom si rozuměli skrz hudbu, rytmus a tempo, nebo nevím jak, prostě to tam bylo. Byl to takový ten pocit, kdy má člověk husí kůži, protože se cítí strašně dobře.
Když Gillian vešla do místnosti, zrovna jsem hrála Ja keď sa Janoško. Gillian si sedla do kruhu mezi nás a poslouchala. Když jsem dohrála a uvolnila jí místo u piana, byl už skoro konec skupiny. Gillian se na mě dívala a v jejích očích jsem viděla uznání a začátek něčeho nového, co mě tady v New Yorku ještě čeká.
