Vydáno: Psychologie dnes, 4/2008
Měla jsem tu čest se v New Yorku osobně setkat se zakladatelem jednoho z nejznámějších muzikoterapeutických směrů „Creative Music Therapy“ s Clivem Robbinsem. Na úvod bych chtěla podotknout, jak úžasný a vstřícný tento člověk je a jak si vážím toho, že přijal naše pozvání navšívit Prahu a pohovořit o muzikoterapii v České Republice (návštěva plánována na květen 2008).
Přístup Kreativní muzikoterapie Nordoff & Robbins se začal postupně vyvíjet v letech 1950 – 1960 ve Velké Británii v Dětském domově Sunfield. V té době tam Clive Robbins pracoval jako speciální pedagog s mentálně postiženými dětmi. Návštěva amerického profesora hudby, klavíristy a skladatele Paula Nordoffa v dětském domově v roce 1958 změnila oběma život. Během společné práce s dětmi si uvědomili, jak obrovský vliv může hudba mít na dětskou duši, že je možné se hudbou dotknout těch nejhlubších lidských emocí, světel i stínů naší lidské existence. Začali pracovat na konceptu využívajícím hudební kreativitu a improvizaci. Zastávali názor, že v každém z nás je „malé hudební dítě“, které je bez rozdílu na věku či stavu schopné vnímat hudbu a reagovat na ni. „Malé hudební dítě“ se tak stává „zdravým jádrem“ v každém z nás a tím, co muzikoterapeut při své práci hledá, aby prostřednictvím „zdravého“ zmírnil či pozitivně ovlivnil to „nemocné“. Podle Paula a Cliva se nás hudba dotýká v obrovské hloubce a pomocí improvizace (často klavírní) a kreativního hudebního muzicírování ovlivňuje naši psychiku. Práce obou vyvrcholila v roce 1980, kdy byla Kreativní muzikoterapie Nordoff & Robbins úředně zaregistrována. V následujících letech bylo otevřeno mnoho center Kreativní muzikoterapie, kde se tento přístup provádí a studuje (Velká Británie, USA, Austrálie, Nový Zéland, Německo, Jižní Afrika). Kreativní muzikoterapie Nordoff & Robbins se tak stala jedním z nejznámějších a nejuznávanějších světových muzikoterapeutických přístupů. (Více v knize Jiřího Kantora Úvod do muzikoterapie, nebo v knize Cliva Robbinse, A Journal into Creative Music Therapy.)
Náš rozhovor se bude týkat hlavně muzikoterapeutické situace v České republice. Před tím, než vám tedy položím několik otázek, dovolte mi prosím, abych se zmínila o naší situaci.
V České republice je velké množství výborných muzikoterapeutů, kteří již po dlouhá léta pracují s různými populacemi klientů. Přesto v naší zemi zatím neexistuje profese či pozice zvaná „muzikoterapeut /muzikoterapeutka“. Většina těchto lidí jsou psychologové, speciální pedagogové či lékaři.
Co byste doporučil zemi v tomto stádiu muzikoterapeutického vývoje? Na co bychom se měli zaměřit a čeho se vyvarovat?
To je velice těžká otázka. Každá země je ve svém vývoji individuální. Má jiné hudební tradice, jinou historii, jiný přístup k hudbě. Např. když jsem s Paulem (Paul Nordoff) přijel do Austrálie či Nový Zéland v roce 1974, sešlo se velké množství velmi zajímavých lidí a založila se muzikoterapeutická asociace. To bylo to první. Vždy to vzniká z přirozeného zájmu lidí. Je důležité nevzdat se, nebát se. Abych se ale vrátil k vaší otázce, na co je důležité se soustředit ... Velmi důležité je podle mne prezentovat muzikoterapeutickou práci v médiích, v televizi, v rádiu, v novinách, psát články, přednášet, prostě informovat okolí. V roce 1974 byl svět jiný než dnes. Vše bude záležet na lidech, na tom jací jsou, za jakých podmínek se dali dohromady, na jejich vztazích, zda spolu komunikují, zda si nehází klacky pod nohy. Také je třeba dokumentovat svou práci. Hledat jasné případy, jak a za jakých podmínek muzikoterapie pozitivně ovlivnila např. psychický či fyzický stav dítěte (klienta) a to prezentovat.
Máte na mysli případové studie?
Ano, konkrétní případy. Má cesta, jak učit o muzikoterapii, jak prezentovat její efekt, je vždy založena na zdokumentovaných praktických příkladech. Existuje mnoho výborných teorií, myšlenek, ale ty dávají smysl hlavně v souvislosti s konkrétními událostmi.
Hovoříte o dokumentaci konkrétních případů v muzikoterapii. Je to tedy jeden z prvků, na které je třeba se soustředit?
Vždycky můžete mluvit, přednášet ... lidé vás poslouchají, možná se jim váš příběh i líbí, ale nemohou ho cítít. Nemohou cítít, co hudba dokáže. Nevědí, jak se hudba během setkání s klientem vyvíjela, jaká byla na začátku, jaká na konci. Každý z vašeho publika si pak udělá jakousi představu o muzikoterapii, ale ta může být zcela chybná. Právě proto jsme s Paulem začali naši práci nahrávat. Já jsem tehdy pracoval jako speciální pedagog v Dětském domově Sunfield ve Velké Británii. Myslel jsem si, že se Paul vrátí do Ameriky a nikdo se nikdy nedoví, jak se nám při této práci děti měnily před očima, jak vznikaly nádherné hudební improvizace, kvalitní jak po stránce hudební tak klinické, jak hudba děti dokázala inspirovat a motivovat. Dohodli jsme se, že pořizovanou fotografickou dokumentaci musíme ještě doplnit audiovizuální nahrávkou. A tak to začalo … s úplně levnou kamerou, kterou jsme si tenkrát někde vypůjčili. Byly to pak děti, které nás učily, co se v nich vlastně během setkání odehrává, co po čem následuje, co s čím souvisí. Když se dělá individuální muzikoterapie, videodokumentace je podle mě nezbytná. Detailní hudební i klinická analýza setkání dává muzikoterapeutovi možnost zamyslet se nad smyslem muzikoterapeutické práce a směrem, kterým se chce ubírat.
Co si myslíte o překladech z cizojazyčné muzikoterapeutické literatury?
Ano, to je také jedna z velmi efektivních cest, jak rozšiřovat povědomí o muzikoterapii. Zaměřil bych se na muzikoterapeutickou literaturu se základními informacemi. Nepřekládal bych tedy hudební psychoterapii, ale něco, kde jsou konkrétní příklady, konkrétní případové studie. Za velmi dobrou knihu bych označil např. P. Nordoff, C. Robbins, Creative Music Therapy: A guide to fostering clinical musicianship, 2007, HYPERLINK "http://www.barcelonapublishers.com" www.barcelonapublishers.com. Přeložit alespoň její malou část by bylo záslužné.
Můj kolega Jiří Kantor píše knihu o muzikoterapii, kde se snaží představit světové muzikoterapeutické přístupy, směry.
To je výborná cesta! To je začátek! Vaši muzikoterapeuté se musí dozvědět o tom, co se děje za hranicemi země, vzdělávat se, vybírat si, co je zajímá, neuzavírat se světu. Za úspěch zřejmě s Paulem vděčíme i nakladatelům, kteří nám umožnili přikládat k publikacím CD nahrávky. My jsme za nima přišli a řekli ... „Podívejte se, hudební zážitek nelze vyčíst z řádků textu, my potřebujeme, aby to lidé slyšeli!“ ... Takže první naše publikace měly hudební přílohy, což bylo výborné! To kdyby se v České republice povedlo!
V České republice je mnoho mýtů o muzikoterapii. Jen málokdo ví, co vlastně muzikoterapie je. Jak byste vzbudil zájem obyčejných lidí?
Co se týká široké veřejnosti, je velmi důležitá televize. Dnes už málokdo čte, nebo poslouchá rádio, televizi ale sleduje skoro každý.
Před nedávnem proběhl v České republice asi desetiminutový dokument o muzikoterapii.
Dokumentární pořady jsou tou nejlepší cestou, jak vzdělávat širokou veřejnost. Chtělo by to ale více než deset minut. Než se divák začne soustředit, než si sedne k televizi, pořad je pryč. Ale nějak se začít musí. My s Paulem jsme natočili první dokumentární film o muzikoterapii v Norsku v roce 1971. Zřejmě jste v České republice jako součásti sovětského bloku neměli možnost tento pořad sledovat, nemýlím se?
Bohužel se nemýlíte.
Kdybyste tedy v muzikoterapii znovu začínal, jaký by byl Váš první krok?
Hledal bych kolegy, dobré lidi, kteří se zajímají o muzikoterapii. Vytvářel bych kontakty, hovořil s lidmi o svých nápadech, myšlenkách ... trošku bych se vnucoval (smích). Problém je v tom, že se vždycky snažíte přesvědčit nejen širokou veřejnost, ale i akademickou obec. Ti rádi studují, analyzují, kategorizují, nebudou chtít nechat se zdržovat hudbou. Je tedy důležité nejen prezentovat praktické ukázky, ale také zpracovanou dokumentaci, čísla, výsledky konkrétních případů. Co dítě dělá, kdy a jak to dělá, jak to dělalo před tím a jak teď. Není to jen o tom ... „a teď se cítíme lépe“, jde to mnohem dál.
V České republice je muzikoterapie často chápána pouze jako metoda určitého psychologického či terapeutického přístupu. Jak se stavíte Vy k této otázce?
Muzikoterapie by měla být v první řadě chápána jako služba lidem. Samozřejmě má mnoho společného s psychologií, se speciální pedagogikou, s fyzioterapií či psychoterapií. Muzikoterapie je ale samostatná disciplína, a to díky hudbě, díky její esenci, která v ostatních profesích přítomna není. Muzikoterapie je komunikace sama o sobě. K muzikoterapii např. vy jako muzikoterapeutka přistupujete jinak než já. Vy pracujete v rámci terapeutické rehabilitace, někdo jiný v rámci prevence apod. Co máme např. my dva společného je ale to, že jdeme stejným směrem, vnášíme sebe sama do vztahu s klientem ... je to naše společné univerzum hudby a kreativity.
Jaké byly začátky Kreativní muzikoterapie Nordoff & Robbins?
Krušné (smích)! My jsme měli velké problémy u tehdejší Národní asociace pro muzikoterapii. Něchtěli nás uznat. (pozn. autora. Dnešní AMTA, Americká muzikoterapeutická asociace byla založena v roce 1998 z původních dvou proti sobě stojících asociací: NAMT, Národní asociace pro muzikoterapii založené v roce 1950 a AAMT, Americké asociace pro muzikoterapii založené v roce 1971). Bylo tam tehdy mnoho profesorů, kteří v podstatě nebyli muzikoterapeuté. Pokud byli, neměli s muzikoterapií velkou zkušenost, nebo měli velmi limitované hudební vzdělání, nebyli dobrými muzikanty.
Tehdejší přístup muzikoterapie byl spíše behaviorální.
Ano, to byla cesta, jak být uznáván. Pracovat a chápat muzikoterapii behaviorálně. Před padesáti lety, na úplném začátku, kdy muzikoterapie vznikala, bylo v Americe obrovské množství různých přístupů. Pak ale přišla akademická obec s tím, že vše musí být vědecké. To byla NAMT, která zastávala pouze behaviorální přístup. Později vznikla AAMT, ta šla spíše humanistickým směrem. Dnes je to daleko lepší, máme asociaci pouze jednu, dvě opravdu nedoporučuji (smích) a pokud chceme být finančně podporováni, je třeba dělat výzkumy jak kvalitativní tak kvantitativní. Myslím, že nelze stavět pouze na jednom či druhém. Je třeba oba přístupy kombinovat.
Co podle Vás znamená být dobrým muzikantem? V muzikoterapeutickém přístupu Nordoff & Robbins je velmi důležitá hudební profesionalita.
Ano, většina našich muzikoterapeutů jsou výborní muzikanti, často klavíristé. Je třeba znát velké množství hudebních stylů a stupnic, být schopný v nich improvizovat, být kreativní. V poslední době přicházejí ale také studenti, kteří hrají a improvizují na kytary na výborné úrovni. Kromě klavíru nebo kytary je pak samozřejmě zapotřebí být schopný pracovat s hlasem a s perkusními nástroji.
Když se zamyslím nad profesí muzikoterapie v Čechách, máme před sebou ještě dlouhou cestu.
Víte, hudba má obrovský osud. Muzikoterapie jako profese potřebuje entuziasmus lidí, je to o potřebě být v hudbě spolu, milovat ji. Je to všechno o lidech. Nemůžete např. někoho nutit, aby hudbu miloval, pokud ji nemá rád. Ale já věřím, že se u vás v České republice rodí něco výjimečného. Máte dlouhou tradici, milujete hudbu. Víte o tom, že Antonín Dvořák je hudebním pradědečkem Paula Nordoffa? Žák Antonína Dvořáka Ruben Goldmark Paula Nordoffa totiž učil. Paul byl jeho student. Vidíte, všechno se vším souvisí. I v nás je tedy kousek vaší české hudby.
Moc vám děkuji za rozhovor a čas, který jste mi věnoval. Budeme se na Vás v Praze těšit!
