Publikováno: 2015, Časopis Arteterapie, č.37
Z mé muzikoterapeutické praxe znám mnoho kolegů muzikoterapeutů, kteří se kromě muzikoterapie věnují i sborové činnosti, tzn. že vedou pěvecké sbory či pěvecké skupiny s klienty se specifickými potřebami. Již několik let se mezi zahraničními i českými muzikoterapeuty objevuje otázka, do jaké míry se jedná o muzikoterapeutickou činnost. Lze hovořit o muzikoterapii? Či pouze o hudebních (popř. hudebně pedagogických) aktivitách? Protože jsem jako muzikoterapeutka šest let vedla sbor s klienty s lehce a středně těžkým mentálním postižením, tato otázka mne velmi zajímá. V tomto článku bych se na problematiku sborové činnosti s výše uvedenou poupulací velmi ráda podívala z pohledu Rehabilitační humanisticky orientovné muzikoterapie (RHMT - Rehabilitative Humanistic Music Therapy). Pro diskuzi tím získám rámec konkrétního přístupu s jednotlivými muzikoterapeutickými technikami využitelnými s vybranou populací klientů. I přesto následujícím textem neaspiruji na uchopení celé problematiky, pouze čtenářům nabízím jeden z možných úhlů pohledu. Možnost k zamyšlení nad tématem, co je to vlastně muzikoterapie? Co lze ještě za muzikoterapii považovat a co již ne?
Výzkum
V roce 2006 byl publikován brazilský výzkum s názvem Terapeutický sbor s geriatrickými klienty. Byl zde představen nový koncept tzv. terapeutického sboru, terapeutické aktivity vedené muzikoterapeutem. Výzkum byl proveden s 26 klienty průměrného věku 69 let. Výzkumná data byla získána z muzikoterapeutických dotazníků, muzikoterapeutické dokumentace, audio nahrávek a z verbálních výroků a komentářů účastníků výzkumu. Poslední muzikoterapeutické setkání bylo zaznamenáno na videonahrávce a analyzováno třemi profesionály z různých oblastí. Informace byly pak kvantitativně zpracovány. Analýza výzkumu (vycházející z fenomenologického paradigmatu, tedy předpokladu svobodné volby a priorizace lidského prožívání) potvrdila tři následující oblasti: „Zpěv je prostředkem sebevyjádření a sebenaplnění, písně odhalují vnitřní existenci lidského bytí a uvědomění si svého sebevědomí vyvolává mezi účastníky terapeutického sboru očekávání budoucnosti.“ (Zanini, Claudia Reginade de O, Leao, E., 2006). Velmi důležité bylo také zjištění, že je třeba reflektovat témata vztahující se ke konkrétním životním situacím klientů, tedy v tomto případě k otázce života a smrti.
Ve výše uvedeném výzkumu se jednalo o práci s geriatrickými klienty. Je samozřejmé, že každá populace je jiná, životní situace klientů a její ústřední témata se liší a na základě toho je vyžadován popř. i zcela jiný muzikoterapeutický přístup, stanovení jiných cílů, využítí odlišných technik apod. Nehledě na konkrétní skupinu klientů a její momentální potřeby a požadavky. Je tedy pochopitelné, že nelze zobecňovat výše uvedené výsledky a fakta na veškerou klientelu. Přesto je výzkum velmi inspirující a přináší nové otázky. Např. se kterou další populací je možné dosáhnout muzikoterapeutických výsledků při práci v pěveckém sboru? Bylo by jistě velmi zajímavé provést podobný výzkum s českými klienty. (V kontextu našeho tématu vidím termín terapeutický sbor jako vhodný. V článku je tedy dále využíván ve smyslu muzikoterapeutickém.)
RHMT a klienti s mentálním postižením
Pokud se v Rehabilitační humanisticky orientované muzikoterapii soustředím na populaci lehce a středně těžce mentálně postižených klientů, primární cílové oblasti jsou: komunikační schopnosti, kognitivní schopnosti, sociální a emocionální schopnosti, chování a hudební schopnosti. K dosahování vytyčených muzikoterapeutických cílů z výše uvedených oblastí pak využívám v RHMT následující techniky: práce s písní (např. nacvičování a zpívání písní či jednoduché skládání), improvizaci (vokální i instrumentální), poslech hudby, hudebně-pohybové aktivity a vystupování. Právě práce s písní a vystupování jsou dle mých zkušeností s výše uvedenou populací jedny ze stěžejních a velmi efektivních technik, které by mohly být potencionálně využity k práci v terapeutickém sboru.
Struktura práce v běžném pěveckém sboru, skupinové muzikoterapii a ve sboru s klienty s mentálním postižením
V běžném pěveckém sboru je aktivita a struktura činností již předem dána. Všichni víme, že pokud budeme chodit do pěveckého sboru, čeká nás: dechová cvičení, pěvecká cvičení (rozezpívání), nácvik písní (všechny předchozí fáze často doprovází pohybové aktivity podporující práci s dechem a hlasem) a v ideálním případě esteticky přijatelné vystoupení před publikem. Mezi tyto fáze jsou často zařazena i verbální hodnocení, diskuze mezi zpěváky či mezi zpěváky a dirigentem. Co se týká sboru terapeutického, nabízí se zde otázka, zda je struktura sborových aktivit s klienty se specifickými potřebami již z podstaty dána stejně jako u výše uvedeného sboru s běžnou populací a zda má tedy stejné fáze, či jestli je tento proces zcela odlišný a podobá se spíše skupinové muzikoterapii. Pokud odlišný opravdu je, kam až sahají tyto odlišnosti? Do jaké míry je vytvářen a ovlivněn muzikoterapeutem/dirigentem nebo respektive členy skupiny, našimi klienty?
Jaké by tedy mohly být fáze v terapeutickém sboru s klienty s lehkým a středně těžkým mentálním postižením? Podívejme se nejprve na možné výchozí body. Z mé praxe se nabízí skupinová muzikoterapie a pěvecký sbor s klienty s mentálním postižením (nebyl označován muzikoterapií).
Skupinová muzikoterapie v RHMT
Ve své praxi pracuji často s velkými skupinami až 8 klientů. Jak jsem výše uvedla, stěžejními aktivitami těchto skupin jsou práce s písní. Jedná se o zpěv propojený s improvizací (tzv. písňová improvizace), jednoduché kompozice za jistým účelem (loučení se s klienty či s kolegy atd.). Tyto aktivity ve většině případů vrcholí nějakou formou vystoupení v ústavu či mimo ústav, před známým či neznámým publikem, se sólisty z řad klientů či bez, v doprovodu klavíru či kytary. Písně, se kterými s klienty pracuji, nejsou náhodně vybírány, klienti k nim mají většinou určitý vztah. V rámci nacvičování na vystoupení mě kromě individualizovaných muzikoterapeutických cílů stanovených pro každého klienta zajímají hudební schopnosti klientů a možná potencionalita jejich hudebního vývoje. Kromě výše uvedených cílů je pro mě také velmi podstatná podpora vztahu klientů s jejich rodinnými přislušníky a ostatními obyvateli ústavu, ať z řad zaměstnanců či klientů. Proto také kladu důraz na organizaci častých vystoupení, kde k těmto kontaktům dochází. Probíhají cca pětkrát do roka.
Pěvecký sbor s klienty s mentálním postižením (probíhal v jiném ústavu)
Protože jsem pěvecký sbor s výše uvedenou populací nemohla nazývat muzikoterapií, vnímala jsem ho jako hudebně-pedagogickou činnost s využitím muzikoterapeutických technik. Sboru se účastnilo přibližně 20 klientů s různým postižením lehkého a středně těžkého charakteru s doprovodem čtyř pedagogických pracovníků. Pěvecky zdatných klientů, kteří byli schopni zazpívat píseň v tónině, bylo šest. Jeden klient byl dokonce schopen zpívat sám druhý hlas. Po seznámení se sborem jsem se rozhodla neaspirovat na kvalitu nacvičených skladeb, nesoustředit se tedy primárně na produkt, ale věnovat se spíše procesu nácviku písní. Po několika setkáních jsem si uvědomila, že pouhé nacvičování písní není dostatečně zajímavou aktivitou, a tak jsem do nácviku začala zapojovat i jiné prvky práce. Fáze v tomto pěveckém sboru byly následovné: dechová cvičení a jednoduché rozezpívání (oboje doprovázené pohybovými aktivitami), nabídka sólového vystoupení (ve skupině byli čtyři klienti, kteří měli potřebu se na každém setkání krátce sólově prezentovat před celým sborem), nacvičení písně a nacvičení písně s doprovodem Orffových nástrojů, kde se spíše jednalo o volnou improvizaci klientů k písním. Tyto fáze se mi velmi osvědčily a probíhaly po celou dobu fungování pěveckého sboru. Cílem nácviku písní byla také vystoupení. V tomto ústavu však nebyla dostatečná podpora k organizaci podobných akcí, a tak se vystoupení omezovala pouze na jednou za rok, což bylo evidentně nedostatečné k motivaci klientů. Sbor jsem doprovázela na klavír či využívala nabídky klavíristky, kterou jsem měla na každém setkání k dispozici.
Jak je tedy vidět, aktivity v běžném pěveckém sboru, ve sboru s klienty s mentálním postižením či ve skupinové muzikoterapii (v našem konkrétním případě) jsou si velmi podobné. Pokud se dále podíváme na velmi známé improvizační techniky K. Bruscii, najdeme zde také jisté podobnosti (Bruscia, 1987). Výše uvedené muzikoterapeutické techniky jsou zde řazeny podle primárního využití v terapii. Vystupování, nacvičování i samotné dirigování najdeme pod Technikami procedurálními (Procedural Techniques). V kontextu improvizační muzikoterapie podle výše uvedeného autora napomáhají strukturovat muzikoterapeutická setkání. Jejich cílem je zvýšení koncentrace pozornosti klienta na určitý cíl, posilování sebedůvěry, pocitu uznání, monitorování vlastního jednání a podpora soudržnosti skupiny. Nyní bych se ráda zaměřila na odlišnosti výše uvedených aktivit.
Hudebně pedagogické – terapeutické cíle
Součástí muzikoterapeutického procesu je stanovení si terapeutického cíle či dílčích cílů (dlouhodobých i krátkodobých) jak pro každého klienta individuálně tak pro skupinu, které je dotyčný klient součástí. Pokud srovnáváme hudební pedagogiku (kam je běžný pěvecký sbor jako aktivita řazen) a muzikoterapii, cíle stanovené pro klienty jsou dle mého názoru nejvýraznějším problematickým faktorem těchto dvou oblastí. Ve sborové činnosti s běžou populací je cílem hlasová a hudební výchova, nastudování a následná prezentace písní s důrazem na estetickou stránku výsledného produktu. Pokud bychom hovořili např. o pěveckém sboru sboru s mentálně postižnými klienty, výše uvedené hudebně-pedagogické cíle by v součaném pojetí muzikoterapie nemohly být dostačující a v mnoha případech ani legitimní. Není zde zohledněn fyzický ani psychický stav klienta se specifickými potřebami ani jeho momentální často střídající se potřeby, které se během muzikoterapeutického setkání automaticky promítají do celého procesu a terapeut je velmi často nucen začlenit je mezi krátkodobé muzikoterapeutické cíle. V muzikoterapii jde o primární terapeutický (tedy nehudební) cíl. S tímto faktem by se dalo ovšem polemizovat. Velmi často se v muzikoterapii stává, že si muzikoterapeut klade primárně cíle pouze hudební a cíle z ostatních oblastí se objevují až v dalších fázích práce.
Produkt versus proces
Jak jsme uvedli výše, cílem běžného pěveckého sboru je nastudování písně, jejíž prezentace před publikem by měla mít jistou estetickou kvalitu. V muzikoterapii se klade důraz převážně na proces. Při práci s klienty se specifickými potřebami se muzikoterapeut musí soustředit na to, jak práce probíhá a jak klienti reagují, musí tedy reflektovat momentální stavy a potřeby klientů. Je to dáno především zdravotními obtížemi klientů a možnými riziky, které se při práci mohou objevit. Přesto mi dá jistě mnoho muzikoterapeutů za pravdu, že s mnoha klienty různých populací je možné nacvičit velmi kvalitní, esteticky hodnotné vystoupení. Velmi důležitým faktorem je také estetická úroveň prezentované písně vzhledem k typu publika. Pokud klienti vystupují pro své rodinné příslušníky, není estetická kvalita výsledného produktu primární. Velkou roli zde hraje láska např. ke svému postiženému dítěti a člověk je tedy ochoten představení vnímat (či tak automaticky činí) jako krásné či popř. roztomilé. Pokud se s klienty snažíme nastudovat písně, se kterými ale plánujeme vystoupit před neznámým publikem, estetická hodnota je jistě předmětem diskuze. Pro naši společnost často velmi málo informovanou a obeznámenou s problematikou postižení by mohla být nízká estetická hodnota vystoupení spojena s negativními pocity a vyprovokovat opačný efekt, než je cílem celého týmu.
Byla jsem požádána, abych kromě každoročního vánočního vystoupení s mými klienty s mentálním postižením připravila i program vystoupení, který bude součástí nedělní mše. Začala jsem tedy přemýšlet nad tím, jaké písně by se k takovéto akci hodily. Jak jsem ale později zjistila, důležitější otázkou především bylo, pro které publikum je vystoupení plánováno. Až po mých otázkách mi bylo oznámeno, že na rozdíl od vánočního vystoupení, které se koná pouze pro rodiny, by bylo jistě lepší, aby vystoupení proběhlo s klienty „schopnějšími“, jejichž představení bude mít vyšší estetickou kvalitu. Nedělní mše je totiž veřejnou záležitostí a nelze předpovědět, které publikum se tedy sejde. Přizpůsobila jsem se požadavku a vystoupení mělo obrovský úspěch.
Forma terapeutického sboru
Forma setkání je dalším velkým úskalím definování práce v pěveckém sboru. Pokud by měl terapeutický sbor 20 až 30 klientů, je v lidských silách muzikoterapeuta si nejen stanovit terapeutické cíle u každého klienta, vnímat jejich jednotlivé reakce, být si vědom jejich momentálních potřeb, ale hlavně vnímat, kdy jsou terapeutické cíle klientů splněny? Bylo by vůbec možné dokumentovat vývoj v takovémto terapeutického sboru? Jak lze potom dokázat jakýkoliv vývoj či posun?
Naskýtá se otázka, zda je opravdu nutné mít pro každého klienta v podobném terapeutickém sboru stanovený terapeutický cíl? Všichni díky našemu „selskému rozumu“ víme, že podobné aktivity s klienty se specifickými potřebami jsou velmi efektivní a přínosné. Odpověď ponechávám na každém čtenáři.
Vztah klienta a dirigenta/muzikoterapeuta
Vztah dirigenta běžného pěveckého sboru a jeho zpěváků je většinou na bázi profesionální. Málokdy řeší dirigent psychické či fyzické problémy svých zpěváků. Přestože si zpěváci s dirigentem v běžném sboru mohou být blízcí a dirigent se může na svůj sbor „naladit“ a vézt ho s láskou, nemůže a není v jeho pracovní náplni řešit problémy jednotlivců. Vztah s terapeutem v terapeutickém procesu je odlišný. Podle většiny současných muzikoterapeutických přístupů může terapie probíhat pouze na základě vytvoření pozitivního a to terapeutického vztahu. Pokud bychom chtěli vytvořit terapeutický sbor, je možné tento vztah vytvořit i v rámci tak velkého počtu klientů?
Závěr
Přes mnoho podobností je zde patrné, že problematika běžného pěveckého sboru, skupinové muzikoterapie či sboru s klienty s mentálním postižením ve svém principu souvisí s tak často diskutovanými rozdíly mezi hudebně-pedagogickými a muzikoterapeutickými činnostmi (stanovení cíle, produkt&proces, vztah atd.). Dle mých zkušeností se zahraniční muzikoterapií je pěvecký sbor (ať s našimi klienty či s běžnou populací) jen velmi zřídka nazývan muzikoterapií. Pokud bych se např. zeptala mých amerických kolegů, byla by jednoznačná odpověď jistě „ne“. A to z důvodů charakteristiky průběhu muzikoterapeutického procesu a nároků na něj. Mám na mysli např. podmínku, kdy muzikoterapeut zodpovídá za „...fyzickou bezpečnost klienta během terapeutických setkání a je obeznámen s jakýmkoliv stavem (např. epilepsie), který vyžaduje rychlý přístup lékařské pomoci...“ (Etický kodex č.4, bod.4.5), budování terapeutického vztahu s klientem v bezpečném (často neměnném) prostředí, diagnostiku nebo dokumentaci v průběhu terapie atd. Těmto všem podmínkám odpovídá pěvecký sbor jen velmi obtížně. To jsou jistě neoddiskutovatelná fakta, která je třeba brát v úvahu. V úvodu našeho článku jsme ovšem uvediy výzkum, který potrdil, že terapeutický sbor je jednou z možných muzikoterapeutických cest. V tomto případě byli autoři schopní zpracovat výsledky, verbální výpovědi či audionahrávky s klienty. Bylo by něco podobného možné i v běžné praxi? Za jakých podmínek?
Jednou z dalších muzikoterapeutických cest, která se v posledních letech objevila, je komunitní muzikoterapie. Již termín „komunita“ prozrazuje primární zaměření tohoto přístupu. Skupina klientů je zde chápana jako součást jisté komunity např. ústavu, který klienti navštěvují nebo kde žijí. Nemluvíme tedy o formě muzikoterapeutického setkání ve smyslu individuální či skupinová muzikoterapie, muzikoterapeutická forma je v tomto případě přirozeně existující komunitou. Z toho vychází i stanovení cílů, které závisí na konkrétních potřebách této komunity (Kantor, J., osobní rozhovor, 27. února, 2015). Anna Maratos v článku Whatever Next? Community Music Therapy for the Institution (Pavlicevic, M., Ansdell, G., 2004, s. 139) říká: “Komunitní muzikoterapie je anti-model, který podporuje terapeuty nepodléhat či vzdorovat tzv. „one-size-first-all-anywhere“ (jediné řešení pro každou situaci) a místo toho následovat potřeby klienta, vnímat souvislosti a hudební vedení.“ Skupina je v tomto přístupu nazírána ne „skrz“ jednotlivce, jak je to ve většině muzikoterapeutických modelů, ale skrze celou skupinu/komunitu a s tím i souvisejících potřeb této komunity. Cíle se tedy nestanovují pro každého klienta individuálně a muzikoterapie neprobíhá za „zavřenými dveřmi“. Jde o nový pohled v přístupu k muzikoterapii. Jde o novou cestu reflektovat problémy naší společnosti týkající se ústavní péče klientů. Co se týká muzikoterapeuta samotného, jde o hledání nové identity a role muzikoterapeuta jako takové. Jednou z nejdůležitějších aktivit či technik komunitní muzikoterapie je vystupování s klienty před publikem ať formou divadelní, hudební či jiné za účelem propojování světa našeho a světa klientů.
Na závěr pouze malý dodatek ... Jsem toho názoru, že nelze slepě následovat zahraniční muzikoterapeutické modely, aniž bychom se nad nimi opravdu zamysleli. Každá kultura je velmi odlišná a je možné ne-li nutné vytvořit takové přístupy, které budou vyhovovat našim podmínkám v české kultuře s českými klienty. Inspirujme se, ale přemýšlejme!
Literatura:
- Bruscia, E. K. (1987). Improvisational Models of Music Therapy. U.S.A.: Charles C Thomas Publisher.
- Pavlicevic, M., Ansdell, G. (2004). Community Music Therapy. Jessica Kingsley Publishers.
- Zanini, Claudia Reginade de O, Leao, E. (2006). Therapeutic Choir - A Music Therapist Looks at the New Millenium Elderly. Voices: A world forum for music therapy, vol 6, No.
